Úvodni stranaNovinkyKoncertyBiografieHudbaFotoVideoČlánkyFórumObchodKontakt
Bokomara - Official web - uvod
Koncerty
Biografie
Hudba
Foto
Video
Články
Fórum
Studio JAVOR
Výchovné koncerty
KontaktPro pořadatele
 
Fórum
Fórum - posledni příspěvek
roman
22/12/15 19:17:33
Luboši, přeji tobě i všem členům Bokomary hezké vánoční svátky, hodně zdraví a ať Vás v novém roce doprovází pohoda, spousta koncertů a nová

Untitled Document

S Lubošem Javůrkem o Bokomaře (6/11/04)
Zlé i Hodné, pidlikáčích i rockerech a masožroutech v Tramtárii Luboš Javůrek, patrně nejžádanější studiový hráč žánru a host různých projektů vůbec, muž, jenž si za tuto svou hyperaktivitu vysloužil mezi muzikanty přezdívku, kterou seriózní hudební měsíčník ani otisknout nemůže, duše a chvílemi i celé tělo skupiny Bokomara, se objevil ve dveřích naši redakce. V ruce držel čtyři krabice plné materiálů svého vlastního archivu a začal spolu s námi hledat fotky, na které se teď díváte. Pak ale usoudil, že na to, aby mně mohl sdělit cokoliv ze svých posledních patnácti let strávených s muzikou, přídavnou paměť nepotřebuje, zato oběd potřebuje okamžitě, a za chvíli u jsem seděl proti němu v útulném bistru vedle redakce. A protože vrchní zrovna Lubošovi přinášel vepřový steak, náš rozhovor mohl zvolna začít.
 

Začnu nehudebně, ale když vidím, jak ti chutná, nemohu jinak. Nejsi náhodou členem Svazu moravských masožroutů?
Nejen členem, ale i zakladatelem. Ve Svazu moravských masožtoutů jsou všichni muzikanti, kteří jedí maso, samozvaným předsedou je Vlasta Redl. Bojujeme trošku proti vegetariánům. Oni nám vyčítají, že jíme mrtvý zvířata. My jim oponujeme tím, že oni to naklíčené zrní ani nezabijou a sežerou ho živý. Já vegetarián nejsem, já jsem fernetarián. A taky jsem prostě masožravej a lidi, kteří jsou na stejný lodi jak já, srdečně zvu: 8.8., v Telči, u Medvěda na Prázdninách v Telči bude Svaz moravských masožroutů dělat 2. výroční schůzi spojenou s ochutnávkami. Minule to bylo před zámkem, obrovský stoly a tam bylo nakrájený uzený. Masokombinát Martinov, kde dělá můj otec, dal velkýho čuníka, byla šunka, otec navařil guláš, stály tam ty stoly a tam se debužírovalo. Kdo přišel z koncertu, tak si mohl vzít, dostal ochutnávku. Loni to byla první akce, letos ji chceme zopakovat a udělat takovou tradici. Všade se teď dávaj různý Dny zdravý výživy a takovýhle věci, a já si myslím, že je taky potřeba trošku propagovat maso na druhé straně.

Zkus to teď vzít hodně od začátku. Kde jsi se vlastně naučil na harmoniku?
Mé hudební vzdělání je velice chabé. Dělal jsem lidušku na tahací harmoniku, ze které jsem samozřejmě utíkal a házel jsem harmoniku do křoví. Táta mě u toho dost pořádně nedržel, takže jsem vlastně ani nedodělal tu lidušku. V hospodě v Brně na přehradě, říká se tam Na střeláku, hrál jeden kluk výborně na foukačku. To mě velice zaujalo a začal jsem se pídit po těch malinkejch bluesovejch harmonikách, začal jsem doopravdy makat to jsem hrál taky třeba 8 hodin denně. Hodně jsem poslouchal bluesový harmoniky - třeba John Mayall nebo Sonny Terry. Tihle bluesoví lidi mi hodně pomohli při utváření tónu a hraní, ale já jsem vždycky hodně sázel na improvizaci. Hodně jsem si vymýšlel sám, nikdy jsem nechtěl nikoho kopírovat a vždycky jsem se snažil dělat svůj sound To je u té foukačky strašně těžké, ale myslím, že se mi to trošku povedlo. Nikdo mě neučil, učil jsem se úplně sám. Později vydal Merta takovou bluesovou školu, ale to už jsem měl v podstatě ty základy udělaný, takže jsem to nepotřeboval. Spíš jsem doma všechny otravoval tím, že hraju dokola nějaký věci. Ale to je stejný jako s houslema nebo s každým nástrojem: Když se snažíš něco vydřít, něco z toho nástroje dostat, tak tím celá rodina trpí. Na kytaru jsem začal hrát asi ve čtrnácti letech, hrál jsem různý žalmanovky. Tenkrát se mi strašně líbila písnička Barevný šál, a byl jsem hrozně rád, že jsem si ji později se Žalmanem zahrál. To byl takovej dost důležitej zlom v mým životě. Když cvičím na kytaru a cvičím nějaký kolečka, tak mi nezbývá, než vypnout, protože mám malej byt. Já si třeba pustím televizi, stáhnu si zvuk, a vypínám. Neposlouchám ani dítě ani ženu a jedu. První skupina, se kterou jsem jezdil, byl Wanailon. Wanailon byl trampská kapela dokud tam byl Jack Jakesch. Když odešel, tak to začalo jít trošku k swingu a k latině. Od toho jsme pak upustili a začali jsme inklinovat víc k folkové muzice. K té jsem vlastně vždycky tíhnul víc. Ale hodně mě taky tenkrát ovlivnil brněnskej swing. Já vím, že dnes už to není v tom, co dělám, slyšet, ale tenkrát ano. Z toho jsem hodně čerpal, hodně jsme používali prvků z latinskoamerické hudby, různý perkuse, štěrchátka a kravinky.

Jak došlo k tomu, že jsi se stal zřejmě nejčastěji hostujícím člověkem na různých cizích projektech v žánru?
Kdysi dělal Medvěd kousek od Jihlavy Slet divnejch ptáků, to bylo takový posezení pro známý, pro uzavřenou společnost. Tam jsem tenkrát hrál na foukačku a Samsonovi se to líbilo. Nabídl mi, že budem spolu hrát, a tím to začalo. Potom mě slyšel Žalman někde se Samsonem, tak jsme se domluvili s Pavlem, že by ho taky zajímala ta foukačka. Pavel tehdy měnil kapelu a jezdil jako písničkář a já jsem s ním jezdil jako host. A už jsem byl všude jako host. Třeba i se Slávkem Janouškem, ale tam už jsem nehrál jen na foukačku, se Slávkem už jsem hrál i na kytaru. To už bylo samozřejmě v pozdější době. Taky jsem hostoval s Jirkou Vondrákem, to byl vlastně začátek profesionální éry. Začal jsem hrát a pak jsem dostal prostor i na svoje písničky, jak u Žalmana, tak o Samsona, abych byl využitej i jinak než jen jako "nájemní vtah". Takže jsem měl možnost si to oťukat i z pozice člověka, který zůstane na pódiu sám. To bylo důležité. Některé moje písničky, které se líbily Samsonovi, jsme zaranžovali pro hraní ve třech, když ještě jezdil Samson s Dášou a se mnou. A když se točila deska Zůstali jsme doma, vznikla spolupráce i s Vlastou Redlem. Tam už jsem hrál nejen foukačku, ale i kytaru. Vlastík, coby doprovodnej hráč, je skvělej. Prostě už začaly vznikat takový ty konglomeráty. Se Slávkem dodneška, když máme čas nebo možnost, tak spolu jedem, zahrajem si spolu, je to příjemné, je to změna, což je výborné. Každej ten člověk se chová jinak na pódiu, byla to výborná škola. Byly doby, kdy se jezdilo hodně, takže se mi stalo, že jsem odjel šňůru se Žalmanem, přisedl jsem k Mákům a jel šňůru s Mákama. Přijel jsem domů, vyměnil jsem ponožky a slipy a jel jsem třeba s kapelou a zase jsem potom jel třeba hned s Mákama nebo tak. Bylo to takový, že jsem byl doma v měsíci třeba jednou. To se samozřejmě nedalo dlouho zvládnout, ale bylo to takový období, kdy jsem ještě nebyl ženatej, kdy to šlo takhle jezdit a lítat po republice. Je to výborné tím, že byl zase člověk uprostřed dění. Moje kapela byla tenkrát v podstatě neznámá a já jsem jezdil s těmahle slavnýma lidma. Byla to obrovská zkušenost, mohl jsem se tím hodně naučit a tím pádem i pozvednout svoji kapelu.
Mohl jsem se naučit chovat na pódiu, vycítit publikum, bořit takové to pomyslné sklo, tyhle všechny věci jsem se naučil tady od kluků. Hodně mi to pomohlo. Ne v písničkách, protože já měl vždycky úplně jiný názor na muziku, ale v práci, v komunikaci s lidma.

Co je to Bokomara?
Ten název vznikl podle knížky Kurta Voneguta Kolíbka, která se odehrává na takovém smyšleném ostrově, kde lidi provádějí jako akt nejvyšší rozkoše vzájemné dotýkání se bosýma nohama, což je samozřejmě zakázáno pod trestem pověšení na hák. Ten obřad se nazýval bokomaru a z toho vlastně vznikla Bokomara.

A kdo je to Bokomara? Na jejím posledním cédéčku Muž za rohem je napsáno Bokomara: "Luboš Javůrek a hosté".
Muž za rohem byl takový předěl, kdy odcházela starší garnitura. Odcházeli lidi z Bokomary a já jsem vlastně vytvářel novou Bokomaru. Ta deska měla být spíš takové zaznamenání těch koncertních věcí, které jsme hráli. Proto tam bylo napsáno Luboš Javůrek a hosté, protože v té době už ti lidi končili, nehráli se mnou už a začínala nová kapela.
Bokomaru jsme zakládali s Pavlínou Dvořáčkovou a s Tomášem Musilem a vystřídala se v ní spousta lidi, právě proto, že ta kapela začala šlapat. Navíc Bokomara byla vždycky postavená z různých muzikantů, kteří hráli ještě i někde jinde. Já jsem se začal profesionalizovat, začali se samozřejmě tříbit i muzikanti. Zkusím vyjmenovat důležité lidi, kteří v Bokomaře hráli: Karel Macálka, který prošel Bokomarou a teďkon hraje v AG Fleku, Pavlína Dvořáčková, ta potom zpívala s Progressem, rockovou kapelou, potom se mnou hrával Tomáš Pogo Rektořík z Helmutovy stříkačky, teď White Land, Péťa Přibyl, to stejný, taky ve White Landu, v bigbítu. Dlouhou dobu se mnou dělal - to je hlavně nejdůležitější - Ivoš Cirbus, s kterým jsme spolupracovali asi sedm let. Potom ze zpěvaček tam byla Zita Hvězdová, Věrka Horká... Jé, ještě jsem zapomněl taky Borka Nedorosta, klávesáka, ten je strašně důležitej. Potom Vítek Odstrčil, taky dost důležitý. To si myslím, že byli ti stěžejní lidi, kteří tou kapelou prošli.
Samozřejmě tím, že jsem vlastně s téma rockerama začal dělat, se začala utvářet taková ta folkrockovější představa. I když mě vždycky láká i ta akustická verse, a proto taky vznikla Hodná a Zlá Bokomara. Řeknu, kdo tam teď je. V Bokomaře Hodné, čili Bokomaře Light, je momentálně Michal Vašíček, já a Jana Radová. Michal Vašíček hraje s AG Flekem, Jana Radová s T. E. Bandem, trampskou kapelou, čili zase mají někde jiné aktivity. V té Zlé Bokomaře jsme vlastně zase já, Džoro Enčev, sólová kytara a Milan Hanák, basová kytara. To jsou kluci z Titaniku, z metalové kapely. Tak to je Bokomara Heavy.

Spolupráce s rockery byla od počátku bezproblémová? Věděli jste hned, jak na to?
My jsme hráli s Milanem a s Džorem před dvěma rokama poprvé na Strážnici. Neměli jsme možnost před tím nikde hrát, protože jsme spolu dělali teprve měsíc. Tenkrát jsem z toho byl úplně na mraky nervózní, protože společně jsme nikdy nehráli. Tam mě tenkrát rozbolelo břicho, takovou trému, tu jsem snad nikdy neměl, prostě jsem měl nervy, protože ta Strážnice je přece jen dost důležitý festival. Kluci ze mne ten strach vlastně hned shodili, protože se okamžitě zapíchli dopředu, jak jsou zvyklí z bigbítu komunikovat s lidma, a okamžitě byli schopní hrrr na ně. Bylo to výborné. Ale ten pocit ze začátku...
Samozřejmě ta spolupráce se utváří. Ale tím, že oni víc pronikají do té folkové muziky, což před tím nedělali, a já zas víc pronikám do bigbítu, tak se to víc a víc obrušuje a je to ono. Ale já jsem samozřejmě poslouchal bigbít vždycky, ale nikdy mi to nijak nevadilo v tom, abych si neposlech i trampskou muziku. V Brně to bylo rozdělený na několik táborů: trampíci ortodoxní, rockeři ortodoxní, folkaři vyplňovali ten koženej měch tak jako do boků. Ale nikdy se to nijak nespojilo. Až vlastně poslední dobou a jsem hrozně rád, že jsem byl u toho, když se začala propojovat folková scéna s tou rockovou. Je samozřejmě přirozenější, že folková s rockovou, než ti trampi s folkovou z toho důvodu, že oni vlastně byli technicky daleko líp vybaveni, tihleti rockoví muzikanti. Folkaři zas pomohli v tom, že měli dobrý texty. Začali to už Jirka Vondrák s Pavlem Váněm svojí spoluprací. Ale já jsem byl tenkrát taky jedním z prvních v Brně, kdo začal chodit za rockerama, a oni nebyli proti tomu, že bysme si zahráli. To bylo před tím něco nepředstavitelného, aby rocker hrál s nějakým pidlikáčem. Myslím, že tady tenhleten směr, folkových textů a té rockovější muziky je výbornej. I když teď už je zase přefolkrockováno. Všichni se snaží to dělat, ale není to jednoduché. Každej si myslí, že když zahodí akustickou kytaru a vezme si elektriku, že může hned hrát folkrockovou muziku. Není to pravda. Já jsem měl výhodu, že jsem vlastně dělal s rockerama, kteří byli i tvůrčí. To byla právě ta obrovská výhoda, že oni tomu dali ten rockový sound, ne já. Protože já jsem ho nikdy neměl a oni ho od malička hráli. Kdežto když to někdo neumí, tak z toho vzniká spousta paskvilů.

Mám pocit, že jsi spíš harmonikář než kytarista. Na tvých albech ale moc harmoniky není.
Vždycky jsem se považoval za harmonikáře, ne za kytaristu. Je to takhle: když člověk hostoval s různýma lidma, tak se tam vydováděl na tu foukačku, takže v kapele se pak věnuju spíš něčemu jinýmu. Hlavně jsem dělal muziku, protože na texty jsem nikdy nijak moc nebyl. Tím, že jsem nechtěl, aby nás bylo hodně, jsem by1 donucen hrát na kytaru. Ale já jsem jenom takovej ten beglajtovej hráč, kterej hraje základy, a měl jsem a mám k sobě lidi, kteří to dovedou vomašlit a vobarvit. Protože nikdy jsem nebyl takovej zběhlej kytarista, abych si mohl dovolit hrát nějaký ekvilibristický party, protože to prostě neumím. Takže jsem se věnoval vždycky spíš skládání muziky. Vymýšlení sól, to jsem si samozřejmě dovedl vymyslet, ale zpracování, technickou záležitost už jsem nechával na lidech, kteří to opravdu uměli. Takže se považuju za foukačkáře a pro kapelu za skladatele.

Hodná a Zlá Bokomara hrají stejné věci v různém provedení, nebo je tu dokonce dvojí repertoár?
Je to dvojí repertoár, ale některé stěžejní věci prolínají do obou. Asi z padesáti procent je ten repertoár společný. Jsou některé věci, které nemá cenu dělat dvakrát, protože zásadně vyžadují třeba elektrickou kytaru nebo akustickou a je nesmysl to nerespektovat. Na tom vlastně byla celá Bokomara postavena, že jsem nikdy neměl přesně určený sound, ale vždycky jsem se snažil stavět na kvalitních textech Milana Jablonského a Jirky Brabce. Na tom soundu jsem nikdy nestavěl, aby to mělo vyhraněný ksicht, ale vždycky jsem byl takovej "bodlinovej" a potom jsem se snažil do toho dostat tu legraci, abych trochu shodil ty vážný věci. Tak to cítím a byl bych rád, kdyby to tak cítili i lidi. Že to není žádná vykalkulovaná věc, ale takhle to jde ze mě a takhle to dělám. Ještě jsem chtěl říct, že jsem vždycky miloval Peter, Pau1 & Mary, Simona a tydlety věci. Tak mé začalo strašně lákat hrát zase akusticky. Jenom dvě kytary a tři hlasy. Tak to je to, co dělám s Michalem a s Janou, to je Hodná Bokomara. Hodně do vokálů postavená a hodně propracovaný dvě kytary akustický. Je to hodně Michalova práce, protože Michal je skvělý jak elektrický kytarista, tak i akustický, což je jen málo lidí. Jsem hrozně rád, že Michal ty kytarové aranže vymýšlí. On je původem taky rocker, ale jemu dala hrozné moc Redlova škola, tam si spoustu věcí uvědomil. Jsem rád, že ta spolupráce je, protože si rozumíme i jako lidi, i když je Michal mladší. Ve vokálech zase hodně pomáhá Jana, utváříme je společně, společně si na to sedneme. Ty vokály jsou vysezený.

Existuje u nás někdo, s kým by sis hrozně rád zahrál, a ještě jsi s ním nehrál?
Jistěže ano, samozřejmě. Byl jsem hrozně rád, že jsem si ve Strážnici zahrál s Petarem Introvičem z Bluesberry. Ale jen tak trošku, nebyl moc čas, hráli jsme spolu na jednom pódiu, na Ostrůvku, tak jsem si tam přicmrdnul na foukačku. Tak s ním bych si hrozně rád zahrál, s Mišíkama bych si hrozně rád zahrál, s těmahle klukama, protože to je opravdu muzika. Nebráním se ničemu, rád bych si třeba zahrál s Hop tropem. Líbí se mi hoptropácký věci, co dělají. Hrozně rád bych si tam foukl harmoniku. (Chvíle přemýšlení) Vlastně s kýmkoliv. Já jsem vždycky byl člověk, který si rád zajamuje. Když ta muzika jede, šlape, tak to je pohoda. To člověka samotnýho nutí vzít si ten nástroj a jít si zahrát.

Živíš se jenom muzikou?
Neživím se jenom muzikou, protože to se nedá. Ale nechci dělat nic jiného než muziku nebo s muzikou spojené věci. Mám zvukovou aparaturu, kterou pronajímám, dělám různé dramaturgie různých festivalů, například na Plumlovské přehradě tam je to strašně příjemné. Nahrávám ve studiích. Dělal jsem taky třeba nějakou scénickou muziku do rádia. Jenom muzikou bych se asi neuživil.

Ale jistě byla doba, kdy tě neživily ani ty věci kolem muziky a kdy většina muzikantů odmítá vykonávat seriózně jiné povolání než hudbu a přechodně se živí střídáním různých bizarních pracovních míst. Jak to bylo s tebou?
Tím jsem samozřejmě prošel jako každý muzikant, občanku jsem měl razítkama hustě potištěnou. Vždycky když jsem přišel s tím, že dělám muziku, tak řekli, že se to nějak zařídí. Ale jen do té doby, než si zjistili, jak moc vlastně jezdím. Já jsem se vlastně vyučil jako zámečník, takže jsem dělal různé údržbáře, všechno možný. Já jsem vystřídal třiatřicet zaměstnání, než jsem šel na profesionální dráhu. Obzvlášť zajímavý bylo lepení plakátů. To bylo skvělý. Tam dělala spousta muzikantů, například Roman Dragoun z Futura. Tam se dalo jezdit. Člověk si to vylepil - třeba blbě - a měl možnost jet. Jinde to byl vždycky problém. Když jsem jezdil se Žalmanem, tak jsem ještě pracoval jako údržbář na ókávéesce jedničce. Takže ve čtyři ráno přímo do dílny, umakartový čelo na ponku, vzbudili mě když přišli lidi do práce. Tohle období bylo krušný a nejenom pro mě v zaměstnání, ale i pro moji ženu. Když jsem začal opravdu hodně jezdit a chodit ještě do zaměstnání, ale i když jsem pak skončil v zaměstnání. To zas chyběly peníze. Bylo to takové problematické. Já jsem měl v tý době dítě, takže to měla složitý moje žena, moc peněz nebylo, já nebyl doma. Bylo to pro ni těžký a já jsem rád, že to vydžela.
Pověz mi něco o svých textařích. Nevadí ti jako folkaři, že vlastně nesděluješ publiku stav svého nitra, že za tebe mluví druzí? A mluví ti oni z duše?
To, co jsi říkal o těch folkařích, že to má být jejich vlastní vyjádření: nemyslím si, že to tak je. Má to tak být u písničkářů. U písničkářů je hrozně důležité aby to tam bylo. Proto jsem se taky nikdy nepovažoval za písničkáře a nikdy považovat nebudu. Tam je to důležité, ale u kapely už ne. Dělal jsem samozřejmě i svoje texty než jsem přišel na to, že někteří to dělají líp. Pár písniček mám svých, ale nehrajeme je. Jak jsme k sobě přišli s Milanem Jablonským? Už ani nevím. Někde jsme hráli, on tam byl s Jirkou Zipem Suchým a nějak jsme se dali dohromady, protože se mi líbily jeho texty a měl dobré mluvené slovo. Za ty roky s ním, stejně jako s Jirkou Brabcem, to dosáhlo toho, že se známe, oni znají způsob mého vyjadřování nebo co mi sedí do huby, vědí, co by se mi hodilo a co nehodilo. Když mám nějaký nápad o čem by to mělo být, tak si o tom pokecáme a oni to dovedou zpracovat. Zatím to nejlíp funguje, když si já text přečtu vcítím se do toho a zkouším dělat muziku na to. Drtivá většina písniček vzniká tímhle způsobem. To stejný s Mirkem Myšákem Illou. Myšák byl první, s kým jsme začali dělat, protože jezdil dokonce jednu dobu s Bokomarou jako konferenciér. Takže tam ta spolupráce byla úplně blízká. Jsem rád, že Jirka Brabec a Milan Jablonský jsou dost odlišní lidi, je to v těch textech znát, a to je myslím dobře. Protože vždycky, když jsou v kapele všechny věci od jednoho textaře, tak tam není to pnutí.

Tvé plány do budoucna?
Ted mám vlastně tři projekty, který bych chtěl udělat. S Jirkou Brabcem děláme takovou monotematickou záležitost. Zatím se to nijak nejmenuje, ale je to 12 písniček o Mariích. O tom se asi dost ví, děláme na tom s Jirkou už dva roky Nechtěli jsme to uspěchat. Začalo to vlastně z Jirkovy hlavy. Když měl těch písniček o Maruškách asi 6, tak jsme si řekli: tak sakra, proč neudělat celou desku, nějaký ucelený tvar. Takže na tom Jirka začal pracovat, já jsem začal dělat na muzice. Hrozně se na to těším. Je to o Mariích, od maličké Marie až po tu babičku. Je to hodně laděný do křesťanska, protože Jirka Brabec je věřící člověk. Myslím si, že i pro mě, zarytého ateistu, to trošku změnilo pohled na víru. Jirka dovede napsat texty, který tě neotravujou, neprudí, není to agitka a myslím, že takhle by to mělo být. Proto bych tyhle písničky hrozně rád zahrál na té křesťanské Portě nebo tak, protože si myslím, že by si to ti mladí lidé měli uvědomit, ti co věří, i ti co nevěří, že se dá o Bohu mluvit v různých polohách, že se to dá zprofanovat, ale dá se to udělat tak, aby to nevadilo nikomu a bylo to příjemné. Je to ale veliký kumšt a v tomhletom je Jirka skvělej. Ale nechci to uvádět jako desku křesťanských songů. Jsou to prostě písničky o Mariích.
S další věcí za náma přišel Jarda Lenk v roli vydavatele, že by s náma rád natočil desku takových těch srandovních věcí, jak já říkám, pakáren. Jsou to takový srandy, co jsme hrávali ještě spolu, co ještě nevyšlo na deskách. Máme toho spoustu. Tak na tom teď pracujeme. Doprovod těchto dvou desek bude takový, jaký bude zrovna potřeba, tj. asi zase stylem Luboš Javůrek a hosté s tím, že tam budou kluci z Hodné i Zlé Bokomary plus všechno, co budem potřebovat. Hosty mám vybraný. Třeba Luboše Krobota z HB Stopu na housle, ale o tom nechci ještě moc mluvit. Některý věci jsou tam trochu do lidůvky, tak bych jim rád dal ten lidovkový kabát. Těm, co budou potřebovat bigbít, zase bigbítový kabát. Prostě to nechci celý nějak stylizovat. Ta deska o těch Mariích, to bude dost akustická věc, postavená na vokálech, ale tady ty pakárny naopak. To bude úplná všehochuť, mám tam vymyšlenou dokonce jednu lahůdku, ale to teď nebudu prozrazovat, protože bych s tím chtěl na ZAHRADĚ zabodovat.
Potom bych chtěl ještě udělat řadovku desku, ale ta nemá ještě vydavatele. S novými věcmi z normálního repertoáru, klasicky, jak z lightu, tak z bigbítu. Takže mám teď vlastně tři projekty, pracujem na nich a je to hromada práce. Ještě sháním vydavatele.

Máš kromě cédéček ještě nějaké další plány do budoucna?
Hospůdku. Já jsem si teď koupil chalupu v Kobeřicích, v Tramtárii. Je to takovej starej barák, je tam velikej prostor, veliká zahrada a klid. Napřed jsem měl velký oči, že si udělám studio. Pak jsem si řek, že studio má tady každej, a když si budu chtít udělat demo nahrávky, tak ty si můžu udělat v cimře. Prostě jsem se rozhodl, že uděláme hospodu. Malou hospůdečku, letní zahrádku a spaní na střeše, aby mohla přijet spousta lidí, protože já jsem hodně společenskej odjakživa a měl jsem rád, když jezděj muzikanti a tak, když je taková ta pohoda. Myslím, že spoustě z těch muzikantů, kteří bydlí ve městě, tohleto chybí. Celý rok jsou v takovým koloběhu a když si můžou zajet - tak to je vlastně smysl tý chalupy. Chtěl bych tam mít kombíčka a nějaký nástroje, když přijdou lidi, aby si mohli zahrát. Aby si to vytáhli, i ten rocker, aby si mohl vzít "placku" nějakou a zahrát. Takhle cítím že by to fungovalo. To je můj sen, který pomaličku realizuju. Taky si tam chci pořídit kulečník, abysme si měli kde zahrát. A taky ping-pong aby tam byl. A bazén na zahradě! Samozřejmě ne žádný velký bazén, ale maličkej, ve kterým se můžeš vočvachtnout. Vem si, že si dáš pivo a dáš si nohy do bazénu, to je pohoda!

S LUBOŠEM JAVŮRKEM královsky poobědval TOMÁŠ HRUBÝ

(FC 1994)



www.sofaland.cz

Copyright webdesign

Kontakt