A ještě výš - tamhle kousek odsud za sochou Krista Krále - Luboš Javůrek. Ano, před domem urči míchačka, několik řemeslníků kolem ní pobíhá a pantáta Javůrek stojí ve vratech. Vítačka. Usedáme pod slunečník a za občasného intermezza pro řezací nástroje v podání obkladačů si povídáme o všem možném, těkáme o tom, co je nové, co kdo umí a co ne. "Obdivuju Vlastu za to, co nikdy nebudu umět. Třeba jak umí postavit bicí. Jistě, že to je i tím Davidem za nima, který to umí ze všech folkrockových kapel nejlíp, od hraní špejlema na buřty až po tvrdej bigbít. Ale to je strašně důležité, postavit bicí tak, aby to hrálo a aby přitom vylezly třeba akustické kytary."

Dům
Sotva Luboš zmizel v domě udělat kávu a čaj přiběhla Maruška a začala se ke mně lísat, prosíc svýma psíma očima o trochu něhy. Proč ne, na Marušky máme s Lubošem slabost oba. Ještě loni, když jsem tu byl, měl Luboš kocoura, velkého elegantního ryšavce, jenže jeden ze sousedů, muž vyššího věku a nižšího IQ, mu jej zastřelil. "Myslel jsem, že ho snad zabiju. Pak jsme se stavili v Ostravě ve psím útulku. To je zvláštní, jak ti psi cítí, že sis přišel některého vybrat, elegantní prací těla se v kotcích cpou do popředí, předvádějí se a visí na tobě očima. Vybrali jsme si tuhle. Přijeli jsme k našim a máti moc psy nemusí, hned začala: Pes, a nepřezutej, a v bytě, odveďte si ho! Tak mu povídám: Pojď, Maruško! A máti, protože je taky Marie, hned roztála: Jé, Maruška, ta je hezká, co jí mám nabídnout?"

Deska
Pošťačka nás přerušuje donáškou až do koše. A za chvíli jsme v hovoru úplně jinde. "Loni jsme hráli v Bánskej Štiávnici na Strunobraniu, to byl sukces, jaký jsem jindy nezažil, lidi vstali a tleskali asi pět minut. Asi především díky Šany, protože na takový muzikantský výkon od ženské nejsou zvyklí. Já měl hrozný nervy a prošlém, jak to udělat bez Michala, který nechce jezdit, přemýšlel jsem, jestli nevzít dalšího kytaristu, ale nakonec zůstaneme takhle ve třech. Ono to hraje a ze Šany bude za rok ještě o další kus lepší zpěvačka. Akorát mi všichni říkají, ať s ní něco dělám, že je moc hubená. Ona se navíc dala na vegetariánství a z brambor nepřibere. Kdyby jedla aspoň dorty. Jenže on má každý svoje tělo, a to chce nějaký tvar a ten si drží. Já mám "třeba dědičnou vanu a nohy jak špílky, kdybych se moc trápil, tak břicho zhubnu, ale budu se soustředit na sebe a ne na muziku." Prostě sedíme, povídáme si a čekáme na Michaela Vašíčka, který má přijet před polednem, a pak se pánové pustí do práce. "Hraní máme celkem dost, i když by to mohlo být lepší, to platí vždycky, samozřejmě. Pro mě by bylo ideální tak těch osm maximálně deset hraní měsíčně, jinak je mi nejlíp tady, na vesnici. Dělat si ve studiu svým tempem, když to nejde, tak to zabalíš, když se to nepovede, smaže se to a natočíš to jindy znova. To je vidět i na tom Vlastově studijku, že měl dost času, že si hrál s těmi tempy, dokud to nebylo přesně tak, jak chtěl. Tempo je padesát procent písničky. Text? Muzika? Samozřejmě, ale až to přesně odvážené tempo udělá tu přesnou atmosféru. Už bych chtěl pomalu začít dělat další řadovku Bokomary a chtěl bych, aby tam měla hlavní roli Šany.
Přichází Michael a zouváme si boty. To se musí, když jdete do vykobercovaného studia. Bořím se do pohodlného křesla v režijní místnosti. Poslouchám písničky na desku, která nebude řadovkou, ale spíš kuriozitou, i když předpokládám, že zejména na Brněnsku bude přijata vděčně. Ale možná by si ji mohli se zájmem poslechnout i jinde, podle toho, co slyším, nebudou zklamaní. Jsou ve stádiu, kdy je třeba nahrát zpěvy, zatím jsou na pásu jen takové provizorní. Ale muzika už natočená je. Chytrá, pěkně proaranžovaná a velmi různorodá - od country, přes folk a názvuky šantánových písní ze začátku století až po latinu nebo rock. Kromě bokomařích muzikantů Luboše, Šany a Tomáše Vunderleho, kterého tu dnes zastupuje jen opřená bezpražcová šestistrunná baskytara, a tradičního poločlena Bokomary Michaela Vašíčka slyším bicí Davida Velčovského, v několika písních nezaměnitelnou mandolínu světového virtuóza Radima Zenkla a taky banjo. Je to Zícha - není to Zícha? "To je Hynek Tecl z vyškovské skupiny Second Band. Byl poprvé ve studiu, ale je moc šikovnej. Vlastně je to Šanin bratranec. A už to víte taky.
Luboš vlastně zažil na vlastní kůži tři výrazné dialekty češtiny - valašský, ostravský a brněnský."Já nejsem Brňák, i když jsem jezdil s Los Brňos a Frantou Kocourem a od něj jsem se ten hantec naučil. Ještě horší asi muselo být vcítit se do brňěnštiny pro Šany, která v Jihlavě k hantecu moc nepřišla, Tomáš i Michael jsou Brňáci."
Luboš odchází zedníkům ohřát polívku, Michael si hraje s technikou. "Potřebuje k sobě ještě jednoho člověka, abychom se střídali. Když budu třeba s Vlastou na šňůře. Nebo když budu dělat hudební režii, tak je dobré, aby u techniky byl druhý člověk, je toho na jednoho moc a může něco neuhlídat. Teď jsme dostali nabídku Udělat takový smyčky do počítače, David bicí a já kytary, takové všelijaké třeba dvojtaktové kousky. To je teď móda. Natočíš to, prodává se takové CD třeba za tisícovku, koupí si ho spousta lidí, a pokud nejsou úplně hluchý, tak si v počítači z těch kousků můžou poskládat vlastni písničky. Využívají to třeba rádia pro různé znělky, reklamy a předěly. Počítač je fantastickej, protože to umí sám transformovat do jiné tóniny, nebo měnit tempo, aniž by se změnila tónina s podobně. Jednou klikneš a máš to. Doladíš falešný vokál. Máš nohy na stole a v ruce myš a uděláš si desku. Je to prča..

Studio
Stojím před vchodem do studia a rozhlížím se po upraveném dvorku s kvetoucím rostlinami, terásky, lavičkami z kulatiny, slunečníkem, a dalšími rekvizitami chalupářské idylky. Čerstvý vítr nedávno zlomil vysokou lodyhu ozdobného exempláře cannabis sativa, rostoucího z pukliny v betonu, ale Luboš se jej pokusil obvázat. Snad se vzpamatuje a jeho dlaňovité listy se zase rozevřou proti nebi. Řemeslníci pokládají dlažbu a vlastně už finišují s pracemi, na kterých dělají asi měsíc a půl. Na dolnom konci na ně čeká Vlasta Redl, který letos výjimečně honoráře nerozpůjčoval, a tak taky staví. Zazvoní jeden z mobilů a Michael odchází pár kroků dál do míst, kde prý jednou bude bazén, telefonovat. Vrací se a říká: Kromě práce studiového režiséra si tady ještě otevřu konzultační centrum pro otázky elektrikářské. Pepa Šobáň zasekává elektřinu do zdí. Je léto, všichni staví..Michael má výhodu, že má naposloucháno žánrů dostatek a hrál v kapelách různého stylu.
"Všechny peníze, co tady vydělám, do toho ještě dlouho budu vrážet zpátky, musí se kupovat další a další věci. Když jsem začal muziku, chtěl jsem především jezdit. Koncerty, sláva... Pak to zkusíš, spíš po hotelích, jíš po hospodách. Teď už o ježdění moc nestojím. Občas je to příjemný, ale to, co najezdím s Vlastou a klukama mi stačí. Je to výborná parta a Aleš jako nový manažér je fajn. Bude mi pomalu třicet a vlastně jsem začínal hrát asi v šestnácti u Míti Denčeva v Husovickém orchestru. To bylo ještě s všelijakými komplikacemi, protože ty texty tehdy vadily a vůbec byly potíže. Zároveň jsem hrál v různých tancovačkových kapelách a po hospodách s trempy. V jedné hospodě stál kontrabas, nikdo se k němu neměl, tak jsem ho čapl a hrál na něj. Moc hezký písničky. Tam chodil Jirka Obr a ten mi nabídl, abych hrál s ním. A taky tam chodil Karel Macálka, tomu dal lano Jirka Pařez, když zakládal Třetí zuby a Karel mě tam dovedl. V té sestavě se vystřídalo víc dobrých muzikantů - třeba Ivo Cirbus nebo Dalibor Dunovský na baskytaru. Když pak odešli Pastrňák a spol z AG Fleku, několikrát jsme doprovázeli Vlastu Redla. Jednou jsem seděl s Vlastou tři dny nonstop na baru a domluvili jsme se, že budeme spolu hrát. Asi za rok jsem mu zavolal, kdy teda začneme a začali jsme. Karel Macálka už tam za Markytána párkrát hrál. Vlasta mi nadiktoval asi sedmdesát písni. Naučil jsme se je všechny a hrajeme jich asi dvacet. Na místě bubeníka jsme zkoušeli různý lidi a nikdo nevyhovoval. Já nabízel Davida, se kterým jsem hrál v bigbítech, Vlasta ho předem odmítal, že nechce žádnýho dalšího mladýho kluka. Dal jsem Davidovi kazetu, on se to všechno naučil, přijeli jsme do Tramtárie, postavili bicí a začali zkoušet. Vlasta ještě spal, pak vylezl, promnul si oči, neřekl půl slova, sedl si za klávesy a celý repertoár jsme přehráli. Vlastně ani neřekl, že ho přijímá, ale od té doby tam David hraje a od té doby taky pořádná zkouška nebyla."
A do Bokomary ses dostal jak? "To mi Luboš nabízel, už když jsem hrál s Pařezem. Mně se tehdy nelíbili, tak jsem říkal: člověče, já nevím. Pak mi to nabídl, když jsem hrál s Vlastou, a já si řekl: Proč ne. Změnili jsme se za tu dobu oba, já se leccos naučil od různých muzikantů, snad ani ne z muziky jako takové, ale z toho jejího vnímání. Třeba i textů, i když ty nikdy psát nebudu. I Luboš mi leccos dal."Přijíždí Pavel Cíča Jelinek, který má na desce důležitou roli především jazykového poradce. V pekárně, kde pracuje, dnes malovali za provozu (malba je nejlepší desinfekce) a je vidět, že je dost utahaný. Z elegantní aktovky vyndává jednoho radečka a jedny krušovice, mazli se s náčiním, pak se rozhodne pro radečka a řečeno metaforou z hantecu, vykousne ho. Za chvíli se začíná nahrávat Lubošův zpěv do další písničky. Hantec je vůbec zvláštní jazyk, není jen tak pro každého. Jeho přirozený tématický okruh nebyl široký - byl to přece jen jazyk deklasovaných vrstev - mnoho Brňanů se k němu hlási, když se dozvěděli, že se bude točit v hantecu, byl Luboš, Číča a další zavaleni asi sto padesáti texty. Bohužel většinou na stejné téma: prigl, škopek, zoncna a bez nápadu. Přitom to, co činí hantec hezkým, jsou právě ony neotřelé metafory. V písničce, ve které se Luboš stylizuje do role nadrženého sexuálního štvance plánujícího další erotické dobrodružství, je taková silácká a silná metafora třeba v tom, když si plánuje, jak sbalenému babáči v lese vykropí hrobku. To by se snad v jiném než hantecovém textu nedalo napsat.
Michael Vašiček řiká: "Mně přijde hantec normální, já jsem na něm vyrostl. Nepřipadá mi vůbec divný a rozumím mu. Spíš teď, když kvůli studiu jezdím po sponzorech, obchodnících a ůřadech, zjišťuju, že neumím mluvit spisovně. Ale chápu, že třeba když přijede někdo z Prahy do Brna, že ho to překvapí. Mě zase tahá za uši, jak se mluví v Praze." Ve tři přichází Šany v dobré pohodě. Před chvílí vyvenčila psa, který cestou narazil na nějakou psí slečnu a pro jeho psychické zdraví bylo nutné, aby mu umožnila chvíli se jí dvořit. Luboš jí přenechává místo ve studiu a odjíždí zedníkům opatřit pytel cementu. Došel. Šany nazpívá první hlas k další písničce. První říkám proto, že v ní bude mít svůj vlastní trojhlas. "Zkoušeli jsme to, a docela to šlo, poznamenává a dál se lopotí s textem o zklamané a opuštěné v hantecu, kde sděluje, že se cejtí jako fišla bez vasru. Když se to vezme historicky, je to vlastně novum. Hantec byl v drtivé většině vyjadřovacím jazykem drsných mužů na pomezí zákona. Šany do něj vnáší ženské erotično, víc citu a jakéhosi šansonového výrazu.

Jubileum
Luboš se na útěku za cementem omlouvá. "Je toho teď moc naráz. Deska, studio, stavba. řemeslníci jsou fajn, ale po měsíci a půl s cizíma lidma v domě se člověk těší, až to tenhle týden skončí a bude tady klid. Teď už mi z toho pomalu začíná hrabat, ale naštěstí člověk cejtí, že všechny ty fofry už spějou k závěru. Takže už věří, že to opravdu zvládne." Ještě chvíli sleduji cvrkot ve studiu. Odcházím na poslední autobus odsud. Jede v šestnáct třicet. Kobeřice jsou zvláštní vesnice. Přijelo nás sedm, odjíždím sám v celém autobuse. Jestli to tak funguje denně, tak se tu někde musejí hromadit lidi. Sám dojedu až do Slavkova, do civilizace. Jak se asi v této chvíli daří lidem Bokomařím? Za pár hodin dotočí dnešní práce a pak budou vystěhovávat aparát ze studia, protože zítra se tu budou sekat snad poslední díry pro další káblíky, páráky a jiné věci. Příští týden přijede nový mixpult s 48 šavlemi a šestimístnou cenou, bude nainstalován Macintosh v sestavě za téměř 400 tisíc pro digitální záznam.
Záznam analogový do šestnácti stop (Bokomara zde v domácím prostředí natočila už Obratník Raka) tak dostane alternativu. Tento týden definitivně odejdou řemeslnici. Někdy v přištím týdnu budou dotočeny zpěvy na desce. Od září se začnou ve studiu střídat kapely jak apoštolové na orloji. Slušné vybavení, příjemné prostředí, zlaté Vašičkovy uši i ruce, to musí fungovat. Zavládne idyla. A pantáta Javůrek oslaví 4. řijna čtyřicet. Pozval si na to cimbálku. Táta zase naudí nejlepší uzené (Luboš mu koupil nejlepší česnek od místních pěstitelů - čtyřicet kilo), a bude pohoda. Ostatně taková oslava čtyřicátin je dobrým symbolem toho, co jsem zde zažil. Ani jí nic nekonči, stejně jako dostavením studia, natočením desky nebo generální opravou domu. Jen se vypije nějaký lok, otře pot z čela a jde se dál. Tak ať to šlape.

Jiří moravský Brabec